Foz de Iguacu (Brazílie)

Válečný konflikt o Falklandy 1982

Falklandské ostrovy jsou ze strategického hlediska důležitým bodem na mapě jižního Atlantiku. Blízkost latinské Ameriky, Antarktidy a dvou kanálů vedoucích do Tichého oceánu byla pro Brity i Argentince vždy z politicko - vojenských důvodů lákavá.

V době objevení Falkland vládlo části tohoto světa Španělsko. Avšak emancipace Anglie, poháněná snahou o nalezení nových zámořských území, postavila Španělsku do cesty zdatného soupeře. Tento fakt je dobře pozorovatelný na přetahování obou mocností o Falklandy. Jak z historického vývoje vyplývá, již od samotného objevení ostrovů existovaly mezi Velkou Británií a Španělskem spory o to, komu Falklandy podléhají. Vzhledem k značné odlehlosti i nehostinnému podnebí, nebyly prvních sto let ostrovy i přes svou nesporně strategicky výhodnou polohu žádnou z těchto mocností dlouhodobě obývány. Toto konstatování může být právě jednou z hlavních příčin, proč jsou nároky Britů na Falklandy ze strany Argentinců, kteří se považují za právoplatné dědice španělských držav v této oblasti, neustále zpochybňovány. Kdyby totiž Britové nebo Španělé ihned po objevení Falklandy trvale osídlili, nároky druhé strany bez historicky stálé přítomnosti na ostrovech, by vzhledem k mezinárodnímu právu byly těžko zdůvodnitelné.

V tomto ohledu to mají Britové přesto jednodušší. Pomine-li se sporný okamžik objevení Falkland v 16. století (ostatně prvním prokazatelným objevitelem Falkland byl Holanďan), za začátek trvalého osídlení ostrovů je možno považovat rok 1764 (založení francouzské osady Port Louis, kterou Francouzi v roce 1767 odprodali Španělům). Britové byli na Falklandech trvale přítomni v letech 1766 až 1769, v letech 1771 až 1774 a konečně v letech 1833 až 1982. Celkem tedy 155 let. Španělé osídlili ostrovy v rozmezí let 1767 až 1811 a Argentinci v letech 1826 až 1833. Připustí-li se nástupnictví Argentiny, i tak trvalé osídlení Falkland těmito španělsky hovořícími státy činilo pouhých 51 let.

Počátky konfliktu o Falklandy lze spatřovat především v argentinské politickoekonomické nestabilitě, která od třicátých let 20. století trápila zemi a přinesla s sebou nové prvky moderní argentinské politiky: militantní nacionalismus, antiamerikanismus, peronismus a populismus. Tato směsice ismů se navenek projevovala těmito příznaky:

a) Argentinskou snahou o politickou, ekonomickou a vojenskou dominanci nad celým regionem. Svědčí o tom úvahy argentinských politiků o sjednocení celé Jižní Ameriky pod vedením Argentinců, soupeření s USA o vliv nad zeměmi latinské Ameriky, ale i snahy o ovládnutí jižního Atlantiku. Argentinci své geopolitické zájmy nejprve zaměřily na Antarktické oblasti, později na území jižně od úžiny Beagle, což téměř vyústilo ve válečný konflikt s Chile a nakonec na Falklandské ostrovy, to ale již válečným konfliktem skončilo.

b) nákladnými sociálními reformami zaměřenými na zvyšování životní úrovně širokých vrstev. Reformy byly akcentovány velmi štědrým penzijním systémem a masovou podporou výstavby levných bytů, škol a nemocnic.

Ve skutečnosti se Argentina topila v problémech. Na velmocenskou politiku neměla prostředky a sociální reformy byly uskutečňovány za cenu obrovských finančních nákladů. Opravdové ekonomické reformy se neprováděly a odsouvaly se na pozdější dobu. Ekonomická nestabilita se promítala do nestability politické. U moci se v častém sledu střídaly vojenské vlády s vládami civilními. Funkce státu byla po všech stránkách oslabena nedůvěrou obyvatelstva ve schopnosti svých vůdců, což se projevilo vlnou násilí produkovanou levicovými i pravicovými extrémisty. Na tuto situaci byla policie i armáda schopna reagovat pouze za cenu nerespektování lidských práv a zákonů země. Vojenský terorismus začal dopadat na široké vrstvy obyvatelstva, docházelo ke krvavým represáliím a fyzickým likvidacím mnoha politických oponentů. Kumulace zmíněných problémů spolu s militantním nacionalismem a nenaplněnými velmocenskými ambicemi politické garnitury i většiny frustrovaných Argentinců, dovedly vojenskou juntu v roce 1981 k rozhodnutí, že dlouhodobě diskutovanou a citlivou otázku Falklandských ostrovů vyřeší vojenskou operací, čímž odvrátí pozornost veřejnosti od neutěšené situace v zemi. Islas Malvinas se měly stát řešením složité vnitropolitické krize a zároveň dokladem argentinské síly, vlastenectví a hrdinství. V případě vítězství, v které všichni zcela nekriticky věřili, tak měly být všechny neduhy země zapomenuty a veřejnost mohla po více jak 50 letech úpadku zažít Argentinu alespoň na chvíli jednotnou a silnou.

Pro Velkou Británii znamenal konec 2. světové války ústup z pozice největší světové velmoci. Postupným odštěpováním většiny bývalých kolonií docházelo k snižování britského vlivu na mezinárodní politiku. Tuto roli převzaly USA a Sovětský svaz. Británie v té době musela především řešit záležitosti týkající se obnovy válkou vyčerpané ekonomiky. K stabilizaci hospodářství došlo prostřednictvím státního intervencionalismu, a to za přispění labouristických i konzervativních vlád. V polovině 70. let však začalo být více než jasné, že poválečný ekonomický model se vyčerpal a že je potřeba nalézt nové metody a způsoby řízení ekonomiky země. Nástup Margaret Thatcherové k moci přinesl do britské politickoekonomické situace čerstvý vítr. Znamenal konec státního intervencionalismu a začátek thatcherismu. Ekonomické úspěchy thatcherismu se začaly projevovat teprve až na konci prvního volebního období Margaret Thatcherové, tedy v letech 1982 a 1983. Tvrdou politikou vládních škrtů, snižováním daní a podporou podnikatelského ducha, byl v Británii znovuobjeven ozdravný vliv tržních mechanismů na ekonomiku země. To mělo za následek výrazné zvýšení produktivity práce, konkurenceschopnosti britského zboží na světových trzích a naopak zázračné snížení inflace.

V prvních letech vlády kabinetu Margaret Thatcherové tomu však máloco nasvědčovalo. Inflace rostla spolu s nezaměstnaností a obliba premiérky u veřejnosti se blížila bodu mrazu. Argentinská invaze na Falklandy proto výrazně pomohla i Margaret Thatcherové. I ona tak odvrátila pozornost obyvatel země od vnitrostátních problémů k záležitostem týkajícím se suverenity a postavení Británie na mezinárodním poli. V tom byla opravdová shoda se situací v Argentině. Avšak zatímco argentinští generálové falklandský konflikt zapříčinili, Margaret Thatcherová byla postavena před rozhodnutí bránit suverenitu země silou, anebo celou věc urovnat prostřednictvím diplomatických jednání. Vzhledem k charakterovým vlastnostem Margaret Thatcherové, která své odhodlání řešit problémy s odvahou a maximálním nasazením předvedla již u vnitrostátních krizí, nepřicházela druhá varianta vůbec v úvahu. Při vědomí historie a tradic země a nedobrých britských zkušeností s politikou appeasementu byla přesvědčena, že na agresi existuje jediná pádná odpověď, rychlá vojenská akce, která zároveň může Velké Británii na mezinárodní scéně vrátit prestiž a samotné premiérce umožnit pokračování v započatých reformách v čele kabinetu.

Je ovšem také skutečností, že Velká Británie o Falklandy v poválečném období původně prakticky vůbec nestála. Organizace spojených národů vyzývala po 2 WW k celosvětovému ukončení kolonialismu, a tak v průběhu 50. a 60. let Velkou Británii opouštěla jedna kolonie za druhou. Pro Brity, kteří celá tato léta řešili rozpad bývalého impéria, ústup z pozice největší světové velmoci a restrukturalizaci ekonomiky, tak byly bezvýznamné Falklandy spíše přítěží. Proto je také možno britský přístup na počátku bilaterálních jednání o falklandské otázce s Argentinci  označit za jako velmi vstřícný. Argentinci při prosazování svých zájmů na diplomatické úrovni používali dekolonizační hnutí jako nástroj, kterým zdůvodňovali své požadavky, což se ale záhy ukázalo jako problém, protože naprostá většina obyvatel Falkland odvozovala svůj původ od prvních skotských přistěhovalců. Falklanďané se projevovali jako britští vlastenci, zcela oddaní britské královně, což stvrdili v referendu, v kterém se vyslovili pro setrvání pod britskou korunou. Při představě, že by se jejich území mělo stát součástí Argentiny začali vyvíjet soustavný tlak na britský Parlament i Ministerstvo zahraničních věcí. Tím došlo ke změně britského stanoviska a původní vstřícnost při jednáních s Argentinci se změnila v dlouhodobou oddalovací taktiku (založenou na základním principu charty OSN, zdůrazňujícím právo na sebeurčení) nereflektující jak argentinské požadavky, tak i rezoluce OSN vyzývající obě strany k vyřešení falklandské otázky v nejkratším čase.

Po necelých dvou desetiletích diplomatických jednání se rozhodla argentinská vláda k radikálnímu řešení sporu. Naplánovala vojenskou invazi, kterou chtěla donutit Margaret Thatcherovou k diplomatickému jednání za mnohem složitějších výchozích podmínek a tím docílit změny britského postoje k nárokům Argentiny na Falklandské ostrovy. Využít přitom chtěla jak postoje OSN, neustále volající po odstranění kolonialismu, tak i dobrých vztahů s administrativou nového amerického prezidenta Ronalda Reagana. Argentinští generálové věřili, že Británie nemá ve skutečnosti o Falklandy zájem a proto s odvetnými opatřeními vojenského charakteru nepočítali. Margaret Thatcherovou považovali za slabou, nejen proto, že byla žena, ale i díky tomu, že na vnitropolitické scéně řešila složitou situaci. Britům chtěli po invazi nabídnout kompenzace, které jim měly zajistit v okolí Falkland výhodné podmínky k rybolovu a těžbě ropy. Jak se ale ukázalo, ve všech těchto předpokladech se argentinští generálové přepočítali a nakonec se vše obrátilo proti nim.

V prvních okamžicích konfliktu se ovšem všechny představy argentinských generálů vyplnily. Falklandské ostrovy byly obsazeny snadno a bez ztrát na životech britských občanů, což měla být základní podmínka pro úspěch v dalších diplomatických jednáních. Také reakce argentinské veřejnosti byla velmi kladná. Generálům se v lidech podařilo probudit nacionalistické vášně a tím dát zapomenout na předchozí problémy.

První neúspěchy však na sebe nenechaly dlouho čekat, protože Argentincům se nepodařilo přimět Brity ani členské státy OSN k tomu, aby akceptovaly jejich zdůvodnění, proč k invazi na Falklandy došlo. Místo toho se dočkaly rezoluce číslo 502 Rady bezpečnosti OSN, která Argentincům nařizovala se z ostrovů stáhnout. Tím se představitelé junty dostali do slepé uličky, protože měli pouze dvě možnosti, jak celou záležitost vyřešit. A obě možnosti byly víceméně špatné:

a) uposlechnout rezoluce OSN a stáhnout svá vojska. Tím by však junta před Argentinci ztratila zcela svou tvář. Takovéto vojenské dobrodružství bez valného výsledku by s největší pravděpodobností vedlo k svržení vlády.

b) Neuposlechnout rezoluce OSN a ponechat svá vojska na ostrovech. I toto řešení nebylo příliš šťastné, protože se tak Argentina dostávala do mezinárodní izolace a pod palbu kritiky ze strany většiny zemí světa. Přesto však dávalo Argentincům naději to, že se jim podaří diplomatickým jednáním na svou stranu přiklonit důležité mezinárodní hráče (hlavně USA) a tím by mohl být jejich nárok na Falklandy s částečnými ústupky Britům akceptován.

Všechny argentinské plány však změnila britská blesková reakce. Margaret Thatcherová se nerozpakovala a během neuvěřitelně krátké doby jednoho týdne vyslala na Falklandy značnou vojenskou sílu. Při vědomí svých historických válečných zkušenosti, nasadili Britové na Falklandech speciálně vycvičené vojáky, vybavené nejmodernější technikou. Zkušení britští diplomaté zároveň dokázali na svou stranu získat významné spojence a to nejen mezi státy EHS, které na přání Britů uvalily na Argentinu obchodní sankce, ale i Spojené státy americké, které Britům poskytly kromě diplomatické podpory i podporu technickou. Tento okamžik byl zřejmě v celém konfliktu rozhodující a Argentinci již neměli příliš šancí na úspěch. Jedinou jejich možností bylo pokusit se Britům vzdorovat. Zde se však projevily velké rozdíly mezi argentinskou a britskou armádou. Britská převaha byla od počátku zřejmá, jejich jednotky postupovaly od vítězství k vítězství a argentinská kapitulace se neodvratně blížila. Tak se také po necelých dvou měsících bojů stalo a válka o Falklandy skončila úplným vítězstvím Velké Británie.

Dopady konfliktu na situaci v obou zúčastněných zemích byly veskrze pozitivní, protože v Argentině vedl výsledek války o Falklandy k pádu vojenské junty a návratu demokracie. Ve Velké Británii se naopak podařilo Margaret Thatcherové v následujících volbách potvrdit křeslo premiérky a Britové se tak dočkali posílení britského vlivu na mezinárodní scéně a zároveň výrazného zlepšení ekonomické situace země.

Z hospodářského hlediska se až do období války o Falklandy jednalo o naprosto bezvýznamné území. Teprve vítězství nad Argentinou umožnilo ostrovanům a Britům začít s reformami. Zde sehrál svou roli zvýšený zájem britských politiků i veřejnosti o dříve málo známé souostroví. Britové se také mohli zcela přestat zabývat možnou argentinskou reakcí a vytvořili po vzoru svých některých dalších závislých území ekonomickou zónu podléhající ostrovanům, sahající do vzdálenosti 200 námořních mil od Falkland, která nastartovala výnosný obchod s rybami. Dnes je životní úroveň na Falklandech velmi vysoká, za což obyvatelé ostrovů vděčí nejen příslušnosti k Velké Británii, ale překvapivě i válce o Falklandy. Pokud se také v okolí ostrovů potvrdí významná ložiska ropy a nerostných surovin, ekonomická atraktivita Falkland ještě výrazně vzroste.

Ačkoliv odlehlé Falklandy před propuknutím krize zajímaly málokoho, samotný konflikt významně ovlivnil vztahy mezi Západem a Východem. Dokonce je možno říci, že díky navázání úzkého spojenectví Velké Británie s USA během konfliktu a konečnému výsledku války o Falklandy, došlo k ujednocení postojů obou zemí vůči státům Východního bloku. Opuštění defenzivní strategie zadržování komunismu a její nahrazení významným navyšováním obranných rozpočtů se stalo základem nového směřování celé Severoatlantické aliance a přispělo k urychlení pádu Sovětského svazu a jeho satelitů, tedy ukončení Studené války.

copyright 2008 Petr Hozák

Viňa del Mar (Chile)

Perito Moreno (Argentina)

Canal Beagle/Ushuaia (Argentina)

Ruta 40 (Argentina)