22.2.07

Hugo Chávez (Venezuela)

Aneb socialistická revoluce nanovo...

„V posledním prosincovém týdnu se v bolivijské Cochabambě, luxusním rekreačním středisku, konal dvoudenní summit latinskoamerických prezidentů a představitelů sdružených v Jihoamerické společnosti národů. Výsledkem jednání byl vznik studijní skupiny, která má pro příští summit připravit studii o možnostech ustavení svazku států, podobného Evropské unii, včetně parlamentu. Iniciátorem návrhu byl Hugo Chávez. Jednání mají pokračovat ještě tento měsíc na pravidelném zasedání mezinárodní jihoamerické obchodní organizace MERCOSUR. Významnou událostí summitu bylo usmíření prezidenta Cháveze s peruánským soc. dem. prezidentem Alanem Garcíou. V současné době jsou všechny bývalé spory, uměle vyvolané Spojenými státy, minulostí. Nový prezident Ekvádoru Rafael Correa navrhl vytvoření jednotné trasy obchodní cesty - pozemní a říční - která by spojovala Argentinu a Brazílii s pobřežím Pacifiku v Ekvádoru jako alternativu Panamskému průplavu. Chávez s Moralesem oslavili nová zařízení na separaci zemního plynu - společný bolivijsko-venezuelský podnik. S významnými příspěvky vystoupili brazilský prezident Lula da Silva i chilská prezidentka Bacheletová. Je to poprvé po 500 letech od zahájení kolonizace, kdy představitelé Latinské Ameriky začínají překonávat Spojenými státy vnucované nepřátelství. Fidel Castro se dožil velkého vítězství. To však náleží i Che Guevarovi, Salvadoru Allendovi a všem ostatním, kteří se ho nedočkali“ . Tento úryvek z textu byl počátkem ledna tohoto roku otištěn v levicově zaměřených Haló Novinách a také zveřejněn na internetových stránkách parlamentní strany KSČM. Článek oslavuje politické a ekonomické úspěchy venezuelského prezidenta Hugo Cháveze, jeho snahu o „výstavbu nového socialismu“ a integraci latinskoamerických zemí do bloku „lidové moci“. Naproti tomu text obviňuje zahraniční politiku USA z vměšování do vnitřních záležitostí zemí latinské Ameriky a z umělého vytváření nepřátelství mezi těmito státy. Rozbor tohoto článku by mohl být nosným tématem samostatné práce, která by porovnala obsah s podobně zaměřeným článkem v Rudém právu z období před rokem 1989. Avšak tato práce si spíše bere za cíl, objevit příčiny sílícího vlivu populistických a extrémně levicových politických stran v rámci latinské Ameriky. V současnosti již více než třem čtvrtinám obyvatel celého kontinentu vládnou silně levicové strany. Největším hrdinou těch nejchudších vrstev je revolucionář Che Guevara, jehož podobiznu je možno zakoupit na triku v každé vesnici. Položme si tedy následující otázky: co bylo impulsem, který nastartoval současné změny, které tolik okouzlují naše levicové novináře a politiky? Byla to osoba Hugo Chávéze, venezuelského prezidenta, hlásícího se k odkazu kubánské revoluce?


Hugo Chávéz – prezident revolucionář

Hugo Rafael Chávez Frías narozen v Sabanetu 28.června 1954, vstoupil v 17 letech do služeb armády, kde na vojenské akademii v Caracasu vystudoval sociologii. Jak se ale sám často rád zmiňuje, vojákem se stal z jiného důvodu. Aby se dostal do Caracasu a mohl hrát baseball v nejlepších venezuelských týmech. Už v této době, během studií, se u Cháveze začaly projevovat jeho typické vlastnosti. Ambicióznost a výřečnost.

Ekonomická situace Venezuely se na sklonku 70. let začala prudce zhoršovat. Po dlouhém období prosperity a stability za vlády prezidenta Péreze, kdy se Venezuela mohla pyšnit zdravou ekonomikou, vysokou gramotností a na latinskou Ameriku vysokou průměrnou délkou života, se dostavil ekonomický pokles. Venezuela, jako jeden z největších producentů ropy, doplatila na světový pokles cen a přebujelý sociální stát. Korupce, dlouhodobě neřešené problémy nejchudších, přitom nejpočetnějších vrstev obyvatelstva, malé sociální cítění bohatých vrstev s nelehkým životem chudiny a rasové předsudky „bílé“ menšiny vůči „barevné“ většině, vytvořily podhoubí sociální nespokojenosti.

V této době, kdy se každá myšlenka skutečné reformy a to i za cenu revoluce, může zdát ideální, zakládá Chávez revolucionářské hnutí Movimiento Bolivariano Revolucionario (24. června 1983). Smyslem hnutí má být především dosažení cíle sociální spravedlnosti. Opřen o levicovou terminologii tak začíná plánovat svůj státní převrat. Po vleklé hospodářské krizi a v očekávání návratu starých časů, je opětovně zvolen prezidentem Carlos Andrés Pérez. Ten však přichází s úspornými balíčky (a to i na doporučení Světové banky a Mezinárodního měnového fondu), mezi něž patří i zvýšení jízdného ve veřejné dopravě. Dochází k nepokojům, při nichž prezident Pérez nařídí vojákům střílet do protestujících davů. Výsledkem jsou stovky mrtvých a zraněných. Venezuelané jsou rozčarováni. Očekávané ekonomické výsledky se nedostavují. Místo toho přibývá populistů, kteří připisují ekonomické i sociální problémy na vrub mezinárodních společností a Spojených států Amerických.

Jedním z nich je i sám Chávez. 4. února 1992 uskuteční podplukovník Chávéz svůj dlouho plánovaný převrat. Obklopen mnoha příznivci mezi vojáky se pokusí svrhnout Péreze, avšak neúspěšně. Po 12 hodinách je převratu konec a Chávez je uvězněn. Přesto se touto akcí vrývá do paměti mnoha lidí. Jeho zapálený projev, zvládnutá image neohroženého bojovníka za spravedlnost a dovednost vzbuzovat v ženách mateřské city, zapůsobily. Po dvouletém žaláři a následném omilostnění, odchází Chávez z armády. Nicméně jeho hvězda strmě stoupá, pro široké vrstvy se na politickém nebi objevuje nový „spasitel“ , který by mohl vyřešit jejich nedobrou životní situaci.

6. prosince 1998 tak Hugo Chávez se svou kampaní proti korupci a chudobě přesvědčivě vyhrává prezidentské volby a získává 56 procent hlasů. Porazil tak svého oponenta o více jak 15% a to především zásluhou lidových vrstev. Po nastoupení do úřadu odhlasuje parlament Chávezi zvláštní práva v oblasti hospodářství. V dubnu 1999 vypisuje referendum, v němž dostává svolení k vytvoření nové ústavy. V ústavodárném shromáždění, které je následně zvoleno, obdrží přes 90 % hlasů. V srpnu 1999 pres toto shromáždění vyhlašuje výjimečný stav a přebírá na sebe moc zasahovat do práce státních úřadů a případně je i rozpouštět. O týden později vyhlašuje výjimečný stav nad celou justicí a později zbavuje moci i parlament. 14. listopadu 1999 mění Chávez v návaznosti na proběhnuvší referendum ústavu platnou od roku 1961. Nová ústava dále rozšiřuje moc prezidenta a zavádí do venezuelské politiky nové aspekty, jako zákaz jakékoliv privatizace státních zásob ropy, přiznání volebního práva příslušníkům armády nebo přiznání práva indiánskému obyvatelstva na 54 % veškeré půdy. V této době Hugo Chávez již zasahuje do všech aspektů života Venezuelanů. Znárodňuje rafinérský průmysl, ale i malá zemědělská družstva, rozhoduje o tom, co se bude kde pěstovat, osobně kontroluje přerozdělení devizových rezerv a které stavební firmy získají zakázky na výstavbu v rámci programů rozvoje bydlení. Jeho moc dokonce zasahuje tak daleko, že podle nového zákona osobně povyšuje do vyšších hodností armádní důstojníky, což ještě do nedávna měla na starosti zvláštní senátní komise. O úspěších jeho vlády a dalších záměrech pravidelně informuje svoje spoluobčany v nekonečných projevech po vzoru Fidela Castra v televizním pořadu „Alo Presidente“. Z obrazovek tak k miliónům Venezuelanů promlouvá každou neděli revolučním hlasem a nastiňuje jim své představy o „novém socialismu“. Ano, již o tom není pochyb, Chávez se rozhodl jít v Castrových stopách a dotáhnout své představy o sociální spravedlnosti do konce. V okolí velkých měst sice nadále rostou pro latinskou Ameriku tak typické slumy, avšak díky Chávezově opatřením – zdravotní péči zdarma a potravinám ze státem dotovaných obchodů – nemusí mít o svou popularitu strach. Faktem je, že dříve privilegovaná a nyní zatracovaná elity nemůže Chávezovi přijít na jméno. Tato poměrně nepočetná vrstva převážně „bílých“ Venezuelanů žije dnes ve strachu z ohrožení jejich majetku. Důvodů k obavám mohou mít více než dost, zestátňování je na denním pořádku a Chávezův příslib o zlomení jejich moci proto berou velmi vážně.

Po úspěšných volbách v roce 2000 je Chávez více jak 60% procenty hlasů potvrzen v úřadu, jeho strana získává ve volbách do parlamentu 99 mandátů ze 165, čímž Chávézova moc zesílí a může tak více tlačit na znárodňování půdy a podniků. V prosinci 2000 prostřednictvím referenda dosahuje dalšího z cílů, kdy provede reorganizaci odborů, jejichž většina předáků náleží opozici. Chávézův tlak na soukromý sektor nadále pokračuje až začátkem roku 2002 vyměňuje vedení ropného giganta společnosti PDVSA, který patří k nejmocnějším ekonomickým, ale i politickým hráčům země. Tento krok však vyvolává velký nesouhlas mezi opozicí, zástupci odborů, katolické církve a Venezuelanů ze soukromého sektoru. Situace se zdá mnoha z nich již dále neudržitelná, vyhlašují generální stávku, která nakonec přeroste v otevřené nepokoje. Síla nepokojů je značná, na obou stranách dochází ke ztrátám desítek životů. Některé složky armády se přidávají na stranu pučistů a Chávéz je zatčen a uvězněn. Opoziční předák Pedro Carmona se prohlašuje za prozatimního prezidenta, rozpouští Chávezovi nakloněný parlament a Nejvyšší soud. Avšak Chávezova síla v lidových vrstvách je obrovská. Převrat vyvolává masové protesty, jejich hrdina a „spasitel“ je označován za mučedníka. Síla protestů vyvolává následnou akci, kdy Chávezovi stále věrná garda prezidentského paláce, pozatýká většinu pučistů. Chávez je propuštěn z vězení a s velkou pompou znovu uveden do prezidentského úřadu.

Chávezova moc je posvěcena vůlí lidu, jeho záměrům nestojí nic v cestě. Konfiskace půdy a majetku pokračuje a Chávez se odhodlaně snaží „svému“ lidu odvděčit. S Fidelem Castrem dojedná za velkorysé dodávky ropy kubánské lékaře, kteří slouží v komunitách působících v oblastech s největším počtem těch nejchudších obyvatel. „Komunita“ a „solidarita“ to jsou hlavní hesla Chávezovi pomoci. Pro komunity nepracují pouze kubánští lékaři, ale i mnoho dalších státních zaměstnanců, kteří se zaměřují na všechny aspekty života. Zajišťují levné potraviny ve státem dotovaných prodejnách, podporují nejchudší vrstvy ve vzdělávání, kultuře a sportovním vyžití. Faktem je, že díky těmto aktivitám je Chávéz mezi širokými vrstvami stále populárnější. Kolik všechny sociální programy Venezuelu stojí, má představu málokdo. Navíc díky Chávezovi a jeho stoupencům je společnost více a více radikalizována. Prezidentova černobílá optika, bohatí jsou zlí a chudí svatí, může stát Venezuelu v budoucnu mnohem víc.

V roce 2005 probíhají další parlamentní volby. Opozice tyto volby na protest vůči Chávezovi a jeho politice bojkotuje. Tím však dochází k tomu, že parlament má pouze jednobarevné zastoupení, a to Chávézovi příznivce. Prezidentova moc je téměř neomezená a pokud uspěje v blížících se prezidentských volbách, bude opět o krok dál k dosažení svého cíle. V prosinci 2006 Chávéz volby skutečně celkem jednoznačně vyhrává (získává přes 60%) a věci nabírají rychlý spád. Nejprve oznamuje plán na vznik nové a jediné politické strany „Jednotné socialistické strany Venezuely“ , rozpouští svou mateřskou stranu „Hnutí páté republiky“ a zároveň vyzívá ostatní politické strany ke vstupu do nového politického uskupení. Tímto krokem chce Chávez pravděpodobně legitimizovat svou neomezenou moc a z politického spektra „vymazat“ své protivníky. V lednu 2007 dochází zatím k nejdůležitějšímu kroku Chávézovi vlády. Parlament mu schvaluje správu země formou dekretů. Ruku pro, zvedají všichni poslanci, což při jednobarevném složení parlamentu, nemůže být překvapením. Tento zákon předložil sám Chávez (nazývá jej „matkou všech zákonů“) a týká se všech složek země. Bude platit osmnáct měsíců a poskytuje Chávezovi volnou ruku při aplikaci jeho „reforem“. Chávéz může přijímat zvláštní opatření pro vymícení korupce, může měnit územní uspořádání země, dojde ke změně názvu země na Venezuelskou socialistickou republiku, týká se státních institucí, sociální problematiky, financí, bezpečnosti, infrastruktury, vědy i pokračujícího znárodňování ropného průmyslu. Z hlediska budoucnosti Venezuely se možná jako nejdůležitější ukáže další změna ústavy, kdy zrušením omezeného počtu mandátů pro hlavu státu, chce Chávez docílit toho, aby mohl vládnout zemi neomezeně dlouhou dobu. Cestu k „novému socialismu 21. století“ má Chávez, zdá se, volnou.

Financování Chávezovi politiky

Od roku 1928 do roku 1970 byla Venezuela největším vývozcem ropy na světě. V dnešní době jí patří pátá příčka, avšak příjmy z ropy jsou skutečně pohádkové. Válka v Iráku a dlouhodobá nejistota z úbytku fosilních paliv na celé Zemi, šponují ceny do závratných výšin, z 10 dolarů za barel na více jak 60 dolarů za barel. Venezuela tak již 80 let těží ze svého nesmírného bohatství čímž se řadí mezi nejbohatší země latinskoamerické oblasti Za vlády posledního diktátora Marcose Péreze Jimenéze v 50. letech 20. století byly nastartovány ekonomické reformy, z kterých Venezuela úspěšně žila po celá 60. a část 70. let. Sociální a rasové problémy se sice příliš neřešily, ale z chudé Venezuely se stal ekonomicky zdravý stát. V 70. letech zažil svůj největší rozkvět ropný průmysl, kdy prezident Carlos Andrés Pérez přilákal do země řadu zahraničních investorů a ceny ropy byly na svém historickém maximu. Po poklesu cen na konci 70. let však země upadla do hospodářské krize, z které se nevzpamatovala dodnes. K největším neduhům venezuelské ekonomiky do Chávezova nástupu k moci tradičně patřila přílišná sociální štědrost, všudypřítomná korupce, vysoká inflace, celní bariéry a především neřešené socioekonomické problémy.

Za Chávezovi éry dochází k zásadním změnám, protože se rozhodne používat příjmy z ropy k odstraňování chudoby. Celostátní produkce ropy, zhruba tři milióny barelů denně, vytváří asi polovinu ročních příjmů státu a je hlavním zdrojem financování Chávezových sociálních programů. Venezuela má dnes prokázaných 77 miliard barelů, což jsou větší zásoby, než zásoby Kanady, USA a Mexika dohromady. Největším příjemcem ropy jsou USA, kam Chávez vyváží více než 10 procent roční produkce. A to i přes nesmiřitelnou Chávezovu rétoriku, kdy obviňuje USA ze světového imperialismu a prezidenta Bushe nazývá novodobým Adolfem Hitlerem. Jenže obchod je obchod a Chávez potřebuje na uskutečnění svých cílů peníze. Přesto svými činy dává Chávez jasně najevo, jakým směrem hodlá ekonomiku země dál kormidlovat. Hlavní snahou je odpoutání se od ekonomické provázanosti USA s Venezuelou a celou latinskou Amerikou. Chávez přišel s návrhem vybudování 9000 km dlouhého ropovodu z venezuelského města Puerto Ordaz, ke kterému by se měla připojit celá řada jihoamerických zemí (Brazílie, Bolívie, Uruguay a mnoho dalších). Tímto způsobem by se mohl Chávez „zbavit“ nenáviděných severoameričanů a zároveň učinit z dalších zemí na jih od Venezuely ekonomicky závislá území. Megalomanský projekt ropovodu, ale nemá své odpůrce jen mezi představiteli USA, jejichž odpovědí mohla být i Bushova výzva k hledání nových alternativních energetických zdrojů2. Má odpůrce především mezi ekology, protože velká část ropovodu má být vedena srdcem amazonských pralesů, což by mohlo významným způsobem ohrozit tuto, pro celou planetu tak důležitou, část světa.

Po znárodnění celé řady významných podniků v minulých letech, přicházejí na řadu další. V prezidentských volbách v prosinci 2007 Chávez opětovně utužil svou moc, a tak se pouští, s vervou jemu vlastní, do dalších odvětví. Chce znárodnit energetiku, telekomunikace, televizní společnosti a celý ropný průmyslu. Efektu, kterého těmito kroky dosahuje je to, že venezuelský kapitálový trh houfně opouštějí významní investoři. Firmy jako Exxon Mobil, Chevron a ConocoPhilips teď žijí v oprávněných obavách. Jejich nemalé investice jsou ohroženy. Kapitalizace firem, obchodovaných na burze v Caracasu, dlouhodobě klesá, kurz dolaru vyhlašovaný centrální bankou (2.000 venezuelských bolivarů za dolar) se liší oproti kurzu na černém trhu o více jak dvojnásobek (4.000 venezuelských bolivarů za dolar). Chávez jde mezitím v budování socialismu dál a dál. V současnosti se zaměřuje na potravinové řetězce, kterým vyhrožuje znárodněním, pokud nebudou prodávat základní potraviny za státem předepsané ceny, které jsou únosné pro chudý lid. Na této regulaci obchodníci prodělávají, ale Chávezovi to starosti zřejmě nedělá. Jeho snahou je zřejmě den, kdy veškeré potraviny bude prodávat státem vlastněná společnost Mercal, která již dnes operuje v nejchudších částech země. Pokud však Chávez uzavírá kohoutky soukromému kapitálu a zahraničním společnostem, otázkou zůstává, kde jinde než z ropy, chce získávat další prostředky pro nezbytný rozvoj své země. Venezuela je dnes sice soběstačná v oblasti ropného průmyslu, ale o dalších odvětvích to už možné říci není. Zásoby ropy nejsou přeci nevyčerpatelné. Pokud Chávez přemýšlí o budoucnosti, musí počítat s tím, že ropa jednoho dne dojde.

Bolívarismus a mezinárodní politika

Jestliže Hugo Chávez sní o novém socialismu, dost možná nachází jeden z inspiračních zdrojů ve vzpomínkách na Radu vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Jeho snahy o navázání úzké politické a ekonomické spolupráce mezi státy latinské Ameriky v čele s Kubou a Bolívií hovoří pro tuto hypotézu. V odkazu na Simona Bolívara, který je společným hrdinou boje za nezávislost pro mnoho jihoamerických zemí, se Chávez snaží o něco podobného jako Bolívar před 200 lety. Bolívar snil o velké panamerické republice, která by spojovala pokud možno všechny země na kontinentě. Co se Bolívarovi nepodařilo, může se stát, alespoň dle Chávezových představ, v budoucnu skutečnosti. S finančními prostředky získanými z ropy, na bázi antiamerikanismu a sjednocující socialistické internacionály jde Chávez ruku v ruce se svým vzorem Fidelem Castrem a prvním bolívijským prezidentem indiánského původu Evo Morálesem, vstříc této myšlence. Pokud budou na kontinentu dále vítězit socialistické tendence nad liberalismem, o čemž není zatím díky přetrvávajícím socioekonomickým problémům pochyb, mohlo by to Chávezovi vyjít.

Avšak nebyl by to Hugo Chávez, aby se jeho zahraniční politika zaměřovala pouze na jižní Ameriku. Jeho ambice světového hráče jsou nemalé. Proto si v prezidentském paláci v Caracasu podávají dveře představitelé socialistických stran z celého světa nebo Mahmúd Ahmadínežád, kontroverzní iránský prezident, kterého s Chávezem pojí dvě věci. Nenávist vůči USA a zásoby ropy, které mohou posloužit jako nástroj k prosazování společných politickoekonomických zájmů.

Závěr

Jižní Amerika prochází bezesporu údobím změn. Díky ekonomickým neúspěchům demokratických vlád z posledních desetiletí a prohlubující se chudobě širokých vrstev, dostávají se k moci populisté, kteří dokonale ovládají PR a práci s masmédii. Antiamerikanismus, antiglobalismus, a levicový extremismus. Těmito nástroji ovlivňují své voliče, kteří věří tomu, že veškeré zlo je možno přičítat severoameričanům, nadnárodním korporacím a svobodnému trhu. Bohužel sami nevidí, že pomalu a jistě začíná docházet k omezování svobody a že jejich vládcové soustředí ve svých rukou čím dál větší moc. Hugo Chávez vyčnívá mezi těmito představiteli především díky bohatství Venezuely, ale i díky tomu, že právě on dnes udává tempo a směr změnám, kterými se snaží přebudovat svou zemi i region latinské Ameriky v baštu socialismu.

0 Comments:

Okomentovat

<< Home