Pantanal (Brazílie)

V nekonečných rovinách Pantanalu může člověk zažít stejný pocit jako na širém oceánu nebo mezi horskými masivy. Pocit pokory, někdy i strachu, ale zároveň i nevýslovné krásy.

Jednou ze vstupních bran Pantanalu je svého času největší říční přístav světa, nacházející se na řece Paraguai, přímo na brazilsko-bolivijské hranici, město Corumbá. Slavné časy bohatého obchodního centra latinské Ameriky jsou již ale dávno pryč. V dnešní době je toto brazilské město spíše proslulé levným kokainem a marihuanou, kterou vám zde nabízejí skutečně na každém rohu. Kdysi výstavní domy jsou dnes cítit zatuchlinou a jejich rozpadající se omítka se pomalu ale jistě přeskupuje ze zdiva na chodník. Zdejší tržiště, místo které patří ve většině jihoamerických měst mezi nejrušnější, působí o poznání klidněji. Ospalá a poklidná atmosféra jakoby předznamenávala konec civilizace a blízkost království divoce žijící zvěře v rozsáhlé a bažinaté oblasti jménem Pantanal.

Carlos, náš průvodce Pantanalem, pochází z Corumby a je potomkem jednoho z původních indiánských kmenů, žijících v této oblasti ještě před příchodem Portugalců. Těmto lidem, živícím se především zemědělstvím, chovem dobytka a rybolovem se dnes říká „pantaneiros“. On a jeho rozvětvená rodina vsadili před zhruba dvaceti lety na nový způsob obživy. Svůj ranč, ležící 280km od Corumby v srdci Pantanalu, přebudovali ze zaostalé zemědělské usedlosti na plně soběstačnou a prosperující farmu s několika pokoji pro hosty. Carlosovu rodinu živí ekoturistika. V posledních letech sem totiž přijíždí čím dál, tím více návštěvníků bažících po dobrodružství a po studiu zdejší fantastické přírody. Vzhledem k značné odlehlosti a bažinatému charakteru krajiny, zásadně se měnícímu v závislosti na ročním období, je přítomnost místního průvodce nezbytná. Pantanal, jak nám Carlos vysvětlil, znamená v místním indiánském jazyce močál. Močál o úctyhodné rozloze poloviny celé Francie, který je v pravém slova smyslu spíše vnitrozemskou deltou, skládající se ze sto sedmdesáti pěti řek, mnoha potoků a nespočtu kaluží i jezírek. V suchých letních měsících jsou zdejší životní podmínky mnohem přívětivější. Rozlehlé savany poskytují takřka neomezené zásoby potravy tisícihlavým stádům dobytka, mezi nimiž je možno spatřit pobíhat například divoce žijící koně, pštrosy, či vyhynutím ohroženého mravenečníka. Palmové háje i často neprůstupná džungle jsou oporou největšímu množství živočišných druhů v jižní Americe. Žije zde kolem šesti set padesáti druhů ptáků, osmdesáti druhů savců nebo padesáti druhů plazů. K zásadní změně dochází však v období dešťů, od listopadu do dubna. Řeky se pozvolna začnou vylévat ze svých koryt, až vytvoří souvislé vodní hladiny a většina suchozemských obyvatel Pantanalu se přemístí na nově vzniklé ostrovy a náhorní plošiny. Právě v této době se v zatopených oblastech usazují nánosy bahna, které se stávají po jarním ústupu vody životadárnou roznětkou. Je to impuls pro stovky rostlinných druhů dychtících po slunečních paprscích a tedy i důvod pro návrat většiny zvěře do svých původních domovů. Tento úžasný koloběh života se s železnou pravidelností opakuje již tisíce let.

My jsme se rozhodli cestovat na Carlosův ranč v létě. Ale dostat se tam nebylo ani v tomto ročním období jednoduché. Na cestu z Corumby jsme se vypravili brzy po ránu. Carlos přistavil starou terénní Toyotu, na kterou naložil ve spolupráci se svým pomocníkem Federicem nezbytné zásoby pro obyvatelé ranče. Na korbě pickupu zůstalo nakonec dost místa i pro nás. Před námi bylo dlouhých devět hodin kodrcání po nezpevněných písčitých cestách, se sluncem nad hlavou. V očích i v ústech se nám začal hromadit mikroskopický prach a naše zadnice si odmítaly zvyknout na neobyčejně tvrdá sedátka ze dřeva. Nás však již pomalu pohlcoval Pantanal svou krásou a nepohodlí jsme přestali vnímat.
Cesta, po které jsme se vypravili je kromě letadel jedna z mála spojnic, propojujících vzdálené farmy mezi sebou. Hluboký písek a uježděná hlína, to jsou jediné materiály, tvořící tyto silnice. Všudypřítomná voda k tomu čas od času cestu přetne brodem nebo kaluží. Pravděpodobnost, že někde zapadnete je dosti vysoká. Což se také stalo. Sypký písek dosahoval v jednom místě takové hloubky, že se do něj Toyota zavrtala jako krtek. „Co budeme dělat ?“ ptáme se poněkud nervózně, při pomyšlení, že tady zůstaneme trčet až do chvíle, kdy po této skutečně málo frekventované cestě pojede další auto. Carlos se však jenom usmál, on se vlastně smál pořád. V takové chvíli totiž nadešel čas na předvedení vynikajících vlastností jeho vozu a samozřejmě také řidičských schopností. S Federicem oběma rukama odhrabali z okolí kol písek a do jízdní dráhy umístili kusy dřeva z poblíž stojících palem. Náhon na všechny čtyři kola ve spojení s redukcí a pětilitrovým motorem vykonal své. Toyota se probudila k heroickému výkonu a pomalým tempem se za několik málo chvil vysoukala z písčité pasti ven.

Zvolit k dopravě po Pantanalu místo pohodlného letadla pomalé terénní auto má nespornou výhodu. Člověk mnohem lépe pochopí odlehlost tohoto konce světa. Během celodenní cesty jsme potkali jediný nákladní vůz zaplněný farmáři a jejich věcmi. Ve chvíli, kdy nás auto míjelo, všichni radostně gestikulovali a mávali. Jenže v momentu zbyl z tohoto krátkého okamžiku pouze zvířený prach a nám došlo, že jsme opět úplně sami.

Sami, ale ne tak docela. Vždyť všude kolem nás pulsoval život. Malé skupinky Kapibar se vyhřívali na sluncem rozpáleném písku, v mělkých bažinách bylo možno spatřit obrysy několika kajmanů – yacarés nebo rychle se pohybujících anakond. Při průjezdu palmovými háji jsme vyplašili nádherné tukany, kteří nám svým zvláštním klouzavým letem připomenuli svou vznešenost. V jedné chvíli Carlos prudce zastavuje a Federico nám spěšně ukazuje do koruny jedné ze vzdálenějších palem. Rychle lovíme z batohu dalekohled a snažíme se zaostřit na označené místo. Ve výšce asi patnácti metrů sedí čtyři překrásně zbarvení papoušci. Jedná se o chráněné ara hyacintové. Opatrně s pohledem upřeným do palmoví stromu podáváme dalekohled Federicovi. Jenže v té chvíli Carlos vybuchne smíchy a začne posměšně křičet, “on se dívá obráceně!“ S překvapením se otáčíme na Federica a on skutečně drží dalekohled z opačné strany. Tato příhoda nám znovu připomene, že Pantanal a někteří jeho obyvatelé mají s moderní civilizací třetího tisíciletí ještě pramálo společného.

Ranč „Fazenda Ecológica Quatro Cantos“ je skutečnou oázou uprostřed pustiny a vynikající základnou pro podnikání dalších výprav za pozorováním divočiny. Podlouhlá jednopatrová budova je domovem asi dvaceti stálých obyvatel. Ve velké většině jsou to Carlosovi příbuzní a jejich pracovní náplní je starat se o chod ranče a pohodlí hostů. Hned po příjezdu se s Vámi všichni vřele přivítají a od této chvíle až do vašeho odjezdu se prakticky stanete členem jejich rodiny, což mimo jiné spočívá i ve společných snídaních, obědech a večeřích. Výrobu elektrické energie zajišťuje naftový generátor ve spolupráci se slunečními kolektory umístěnými vedle budovy. Pitná i když dodatečně chlórovaná voda je čerpána ze značné hlouby, protože ranč a jeho pozemky se nacházejí na jedné z náhorních plošin, kam ani v době záplav voda nepronikne. Avšak postřehnout, že člověk je právě na vyvýšeném místě není takřka možné, protože sklon většiny řek Pantanalu je kolem tří centimetrů na jeden kilometr. Dostatek potravy zajišťuje dobytek, pasoucí se na přilehlých pozemcích o rozloze desítek kilometrů čtverečních a pěstování různých odrůd ovoce a zeleniny. Název ranče znamená v překladu asi toto: Ekologická farma - Čtyři hrany. Nepodařilo se nám zjistit proč zrovna „Čtyři hrany“, jestli díky čtyřhrannému půdorysu farmy nebo tvaru celého pozemku, na kterém ranč stojí. Avšak první část názvu je skutečně výstižná.

Po několika dnech strávených v divočině po boku Carlose jsme nabyli přesvědčení, že se jedná o skutečného „Crocodaila Dundee“. Jeho schopnost orientovat se v močálech, džungli a savaně nás vzhledem k jeho indiánskému původu tolik nepřekvapovala. Odchyt mrštného kajmana nebo pásovce holýma rukama měl být především ukázkou jeho odvahy a samozřejmě tak trochu turistickou atrakcí. V našich očích byl však opravdovým „bushmanem“ především pro jeho lásku k přírodě. Ve chvílích, kdy se rozpovídal o životě v Pantanalu, bylo možno z jeho tváře číst zasnění, jako kdyby hovořil o milované ženě. Pokud však spustil o své práci, jeho ústa se opět roztáhla do věčného úsměvu. „Pro návštěvníky je program ranče sestaven tak, aby poznali co nejvíce z jeho života a z života jeho okolí,“ vysvětluje Carlos. „Na dvě hodiny vzdálené řece se zúčastní lovu piraní, ze sedla koní se mohou obdivovat večerní krajině a ve tmě noci pak pozorovat lovící jaguáry. Za rozbřesku nastává čas pro vlastnoruční dojení krávy“. Pro „pantaneiros“ je toto vše denní realitou, avšak pro turisty z civilizovaných zemí severní Ameriky, Evropy nebo Japonska se jedná o naprostou exotiku, za kterou jsou ochotni platit.

Pantanal není přírodní rezervací a má samozřejmě své problémy. Počínaje pytláctvím zaměřeným především na lov kajmanů až po brazilskou vládou propagovaný projekt výstavby plavebního kanálu, který by sice významně snížil ceny dopravy nerostů z Bolívie přes Brazílii, Paraguay až do přístavů v Uruguayi a Argentině, ale také zásadně zasáhl do života celé delty. V současnosti jsou nicméně pozemky v Pantanalu ve vlastnictví farmářů a rodin podobných té Carlosově. Rovnováha v níž tady místní lidé žijí s přírodou a způsob jak se sami naučili využívat rozmachu civilizace a cestovního ruchu tak, aby nepoškozoval životní prostředí a přitom sloužil k jejich prospěchu, je až obdivuhodný.

Po našem návratu z Pantanalu do Corumby se nám Carlos svěřil, že má dívku a že by nám jí rád představil. Zavedl nás do jednoho z pokojů jeho domu a překvapivě posadil před počítač. Na obrazovce se na nás z webové kamery smála tvář blonďaté dívky. Jmenovala se Monika a pocházela z Wroclawi v Polsku.

Napsáno pro časopis Travel Focus